Baskeťáci - TJ Sokol Josefov

Národní finále – moje zážitky
O víkendu jsem měl to štěstí, že jsem byl na národním finále nejmladších minižáků v Ostravě. Pokusím se Vám popsat svoje dojmy a pocity.

Odjezd
Sraz byl v 7 hodin u TELEKOMU. Všichni dorazili včas a počet autosedaček (od 1.5. povinnost) souhlasil s počtem hráčů. „Královský výběrčí daní“ (Lukáš) vybral od většiny požadovaný obnos (chvilku jsem tu obálku držel v ruce), vybral rodné listy nebo pasy (povinnost předložit při prezentaci), nastavily se GPSky a mohlo se vyrazit. Já jsem ještě musel zařídit jisté rodinné záležitosti, pak jsem musel nečekaně na otočku do práce (GRRRRR!!!!!), takže jsem s mírným zpožděním proti mému plánu vyzvednul Vítka (staršího) a frčel pro Dominiku do Jasenné. Po drobných zmatcích (projeli jsme si celou Jasennou, abychom zjistili, že je na druhém konci) jsme ji šťastně našli a vyrazili směr Ostrava. Cesta až do Litomyšle stála za prd, samý kamion, ale od Litomyšle se to rozjelo a krásně šlapalo až do Ostravy. Zde mě moje „GPSka“ (Vítek, který byl v Ostravě tento týden na školení) bez problémů navedla až na parkoviště u haly.

Zápas proti Jindřichovu Hradci
Přijeli jsme ve 14:40. Zápas měl začínat ve 14:30, ale celý program již měl docela velký skluz, takže ještě probíhal zápas předchozí. Zápas pro nás nezačal zrovna nejlépe. První pětka sice hrála nerozhodně, ale velké množství neproměněných šancí nás mohlo mrzet. A taky mrzelo. Druhá čtvrtina nám totálně nevyšla a prohráli jsme velkým rozdílem 23:4! V tu chvíli nám nebylo do smíchu a začaly nás napadat pesimistické myšlenky (hlavně ať nejsme poslední). Pak se však naši hráči rozehráli. Postupně jsme přebírali otěže zápasu a po krůčcích stahovali soupeřův náskok. Myšlenky se zlepšily – s takovouhle hrou přeci nemůžeme být poslední!!! V závěru jsme měli více sil a i když jsme zápas prohráli (39:47), nebyla naše situace beznadějná. První zápas v naší skupině totiž vyhrál tým BK NH Ostrava nad J. Hradcem o dva body a začalo horečné počítání, o kolik musíme porazit Ostravu, abychom postoupili (na poslední místo už v tu chvíli nikdo nemyslel).

Zápas proti Ostravě
Takže o kolik to vlastně musíme vyhrát? Někdo říkal o 5, někdo o 6, někdo o 7. Zápas byl dlouhou dobu vyrovnaný. Byly to nervy. Během minuty vedeme o 2, pak o 4, dokonce o 6 bodů (jupíííí, postupujem!!!!), abychom ve stejné minutě o bod prohrávali (zas ta možnost posledního místa). Nakonec se přeci jenom častěji objevuje naše vedení o těch 6 bodů (super, postupujeme a i když ve čtvrtfinále narazíme na silného soupeře, neskončíme hůř, jak osmí!!). Naši hráči však chtějí víc. Neustále stupňují tlak na Ostravské a těm dochází síly. V závěru naprosto domácí tým přehráváme a vítězíme 51:33 (v posledních dvou minutách jsme dali snad 14 bodů). Tímto vítězstvím nejen postupujeme (máme jisté minimálně osmé místo), ale postupujeme z prvního místa, tím máme papírově snazšího soupeře ve čtvrtfinále a možnost bojovat o místa mnohem vyšší. Všichni jsme nadšeni, jásáme, těhotným divačkám se objevuje v oku slza dojetí a radosti.

Ubytování
Po nervech při zápasech v základní skupině se jedeme ubytovat. Ubytovna trochu zvláštní. Pokoje celkem ujdou, ale nonstop otevřený krámek s prodejem alkoholu a s tím spojený výskyt různých individuí (podnapilých) nám nedává zrovna mnoho klidu. Všichni mají nařízeno jít na pokoj a důkladně zamknout!!! Namátkově to kontrolujeme otázkou: „Kůzlátka, kůzlátka, otevřete vrátka“. Vše funguje, nikdo neotevřel. Večer chvilku debatíme, já dávám informace na web a kolem půlnoci jdu spinkat.

Čtvrtfinále proti Chomutovu
V sobotu přijíždíme na čtvrtfinálový zápas s velkým předstihem. Máme více jak 1,5 hodiny na rozcvičení. Potřebujeme naše hráče rozběhat, abychom hráli hned od začátku naplno a vyhnuli se našim výpadkům v prvních čtvrtinách. V prázdné hale hrajeme zápasy 5 proti 5 na jeden koš. Všichni makají naplno a bojovně naladěni jdeme na Chomutov. A naše příprava se vyplatila. Chomutov vůbec nepouštíme na naši polovinu hřiště a první čtvrtku vyhráváme neuvěřitelným skóre 36:0!!! I v dalších čtvrtinách jsme lepším týmem a postupně dostávají šanci všichni hráči z lavičky. Porážíme Chomutov 80:33 a naše radost nezná mezí. Žádné poslední místo, žádné osmé místo, ale v nejhorším případě čtvrté!!!!!

Semifinále proti Pardubicím
V semifinále nás však čekal soupeř nejtěžší z nejtěžších, tým BK Pardubice. Tento tým jsme sice letos již jednou porazili, celkově s ním však máme pasivní bilanci a i v tomto zápase byli Pardubičtí favoritem. Přesto se BASKEŤÁCI nezalekli. Bojovali jako lvi, nedali soupeři ani centimetr hřiště zadarmo. Pardubice jsou však Pardubice. Zápas nakonec skončil naší porážkou 71:39, ale rozhodně si všichni zaslouží pochvalu za velkou bojovnost a nasazení. Byl to krásný basketbal a to nejen díky pardubickým, ale i díky josefovským hráčům. Takže nás čeká boj o třetí místo.

Odpoledne, částečné oslavy
Protože postup do bojů o medaile nikdo nečekal (no, Lukáš jo, ale ten je vždycky optimista) a protože neskončíme hůř než na čtvrtém místě, zasloužili si hráči a trenéři odměnu. Přejeli jsme do nedalekého TESCA, kde si všichni mohli něco objednat. Trochu jsme přivedli zaměstnance místní cukrárny k šílenství. Najednou se nahrne více jak 20 lidí do cukrárny, z toho je 15 dětí. Malá úloha: 8 dětí si objedná vanilkový pohár, 6 dětí si objedná čokoládový pohár, zbytek si objedná jenom zmrzlinu. Dále 3 děti zruší objednávku vanilkového poháru a objednají si 2x čokoládový a jednou zmrzlinu, naopak 3 děti zruší čokoládový pohár a objednají si vanilkový (2x) a nic (bolí ho břicho). K tomu si dospělí objednávají kafe, zmrzlou kávu, kapučíno a pizzu. Děti vidí pizzu, ruší poháry a objednávají pizzu. Dále to máme již blíže neurčený počet objednávek Coca-Coly, Fanty, Sprite. No a za děti platí všechno Lukáš, dospělí si platí za sebe. Otázka úlohy zní: „Zblázní se pingl teď nebo až za chvíli!“ Po „devastaci“ cukrárny (tedy obsluhy cukrárny), „devastují“ naši hráči zásoby reklamních balónků (ani nevím, o jakou reklamu se jednalo) – každý má minimálně jeden, jsou experti, co mají i tři. Abychom nechali děti také trochu na vzduchu, jdeme do přilehlého parku, kde hrají střídavě na honěnou, schovávanou, na vojáky nebo se prostě jenom perou. Zde však mají zákaz cokoli devastovat!!!! Pak se vracíme na večeři a jedeme do ubytovny.

Večer
Večer, okolo 21 hodiny, vyráží část dospělého osazenstva na setkání trenérů. Hlídat na ubytovně zůstávají Semelkovi, Svobodovi, Nedomlelovi a Hanka Mrázová, zatímco skupina Zajíček st., Zajíček ml., Paclík a Jecha vyráží na sraz. Moc lidí se nesešlo, ale docela jsme si pokecali s trenéry Pardubic, s domácím trenérem (a hlavním organizátorem), Lukáš zašel za trenérem Kroměříže (náš zítřejší soupeř v utkání o třetí místo). Kolem půlnoci jsme na ubytovně, všichni jdou spinkat, já dávám na web ještě poslední aktuality a spát jdu ve čtvrt na dvě.

Boj o bronzové medaile, zápas proti Kroměříži
V hale jsme opět s předstihem, tentokrát však se již hraje (zápasy o 7. a o 5. místo), takže na nějaké vyblbnutí není místo. Zato se velice dobře kamarádíme s jinými týmy. Např. s Pardubičáky „mastí“ naši borci karty (výsledek nevím). Atmosféra v hale začíná připomínat finále ULEB Cupu. Přijeli pardubičtí bubeníci, ale i za ostatními týmy přijely početné skupiny fandů. Postupně se uvolněná nálada přeci jenom trochu mění a objevuje se nervozita. Při rozcvičení i Lukáš říká na adresu soupeře: „Jsou šikovný a jsou rychlý, tohle bude těžký“. Začátek zápasu nám opět úplně nevyšel a soupeř šel do vedení. Naštěstí pouze mírného, vzápětí dotahujeme a skóre je velmi vyrovnané. Po první čtvrtině vede soupeř o 2 body v polovině zápasu my o 2 body. Třetí čtvrtka nám moc nevychází a soupeř jde do vedení až o 8 bodů. Na některých našich hráčích je znát, že si přestávají věřit, za což dostávají velkou „výstrahu“ (velmi hlasitou) od Lukáše (ten už zase všechny burcoval), že nechce vidět sklopené hlavy a chce vidět boj o každý míč, o každý „cenťák“ hřiště. A BASKEŤÁCI se opět do soupeře zakousli. Třetí čtvrtku jsme nakonec zakončili se šestibodovým mankem, ale s velmi bojovnou náladou. Poslední pětka nechala na hřišti úplně všechno. Postupně jsme stahovali náskok soupeře a v super atmosféře jsme ke konci vedli o bod 42:41. Soupeř si vzal „tajm“ a my sledovali a počítali vteřiny do konce. Soupeř se však již pod náš koš nedostal, naopak my vstřelili ještě jeden koš. Zápas jsme vyhráli 44:41 a získali 3. místo na mistrovství republiky!! Radost byla obrovská. Slze štěstí se tentokrát objevily nejen v očích těhotných, ale všech fanynek Josefova (přiznám se, že i já jsme pár vteřin po skončení zhluboka oddechoval a značně zvýšil frekvenci mrkání, protože mě tak nějak taky trochu pálili oči).

Finále
Po vydýchání a mírném uklidnění jsme šli sledovat finálový zápas mezi Pardubice a Pískem. Seděli jsme blízko pardubických fanoušků (ty s těmi bubny) a fandili Pardubicím. Finále bylo bojovné, hráči Písku se rvali ze všech sil. Pardubičtí však byli lepší a nakonec zvítězili a stali se mistry republiky. Celé závěrečné zápasy se hrály v nádherné atmosféře. Při finále se vyvolávalo nejen „Pardubice“, ale došlo i na „Josefov“, přešlo se na „Východní čechy“ a sportovně jsme vyvolávali i jméno týmu soupeře ve finále „Písek“. Prostě super!!

Vyhlášení
No a po finále došlo na slavnostní vyhlášení. Bubeníci velmi sportovně vyvolávali jména všech týmů a i tomu poslednímu se dostalo bouřlivých ovací. Nás však pochopitelně těšilo nejvíce vyhlášení třetího místa. Naši borci dostali medaile, pohár a diplom.

Nedělní odpoledne
Hned po vyhlášení Lukáš navrhl ještě jednu zastávku na zmrzlinu (opět v TESCU). Děti to radostně přijaly (aby ne, každý měl v kapse omluvenku, že druhý den nemusí do školy), dospělí se zatvářili zděšeně (žádnou omluvenku neměli). Ještě vyděšeněji se zatvářila obsluha v cukrárně. Měl jsem pocit, že pingl, když nás uviděl, chtěl zahodit peněženku i s celou tržbou a utéct. Trochu jsme mu to zjednodušili a sami sepsali na kus papíru, co si kdo objednává a žádné dodatečné změny nepovolili.

Cesta domů
No a pak jsme vyrazili směr domů. Celý den se „mohutně“ dohaduji se Semelkovými, jak s nimi pojedu, leč hned na parkovišti se chytnu aut Zajíčků a než mi dojde že jedeme jinudy, už netrefím zpátky. Volám Semelkom, že tedy jedu jinudy, volám Lukášovi, kudy to vlastně jedeme. Dostávám odpověď: „Neboj, jedeme podle GPSky.“ Moje GPS (Vítek) rychle vytahuje automapu a zjišťuje, „kudy tudy“ cestička a jak to vlastně jedeme. Je to velmi nutné, protože hned za Ostravou beru benzín a tím ztrácím kontakt se Zajíčkovými (tedy i s jejich GPSkou). Cesta však celkem šla, po dálnici je to jednodušší, ale i tady se dalo jet (jen sem tam nějaká vesnice). Nakonec jsme zjistili, že i když jsme jeli skoro každý jinudy, časové rozdíly jsou minimální. Nejdříve jsem dojel Lukáše (dali si zastávku na odskočení), pak mi zase ujel (šetřil jsem auto, protože mám nejato skoro 2000 km přes servisní prohlídku s výměnou oleje), abychom se sešli na benzince, kam za námi přijel pan Zajíček starší (patrně sjel na dálnici dřív, než my), který se na jiné benzině zase potkal se Semelkovými. Vyložili jsme Dominiku a kolem čtvrt na devět večer jsme se opět sešli s Lukášem na parkovišti před TELEKOMEM.

Poděkování
Přemýšlím, jak poděkovat, abych na někoho nezapomněl. Děkuji hráčům za nádherné výkony, trenérům za obětavé vedení, děkuji holkám, které s námi hrály celou sezonu a které propozice nepustily na mistrovství (díky Dominice, který jela s námi, i když nemohla hrát), děkuji ročníku 1996, který skvělými výkony „vytáhl“ mladší na takovouto úroveň, děkuji fanouškům, obětavým rodičům, děkuji prostě celému týmu BASKEŤÁKŮ a všem jeho příznivcům.

P.S.: Záměrně nehodnotím hráče, ani jiné věci související přímo s hrou. Vždyť já ten basket vůbec neumím a před třemi lety jsem skoro nevěděl, co to je.